YEAH jsem tu zase. Konečně se mi podařilo zjistit nějakou polohu, ve které můžu dát dohromady alespoň pár řádků, ale to předbíhám. :D Hned vám to vysvětlím. Neberte to tak, že si stěžuju. Lyžák jsem si naprosto užila a příští rok jedu znovu!
PRVNÍ DEN
1. dubna jsem večer odjížděla do Rakouska. Natěšená jako nikdo. Cesta utekla a než jsem se nadála, tak jsem stála na svém milovaném snowboardu na nejvyšší sjezdovce a mohla svištět až dolů. Pro mě naprosto nejbožejší sport. Užívala jsem si, jak nejvíc si to dokážete představit. V 16:00 jsme odjížděli z hor, tím pošahaným krtkem dolů do městečka, kde jsme byli ubytovaní.
DRUHÝ DEN
Další den jsem byla úplně stejně natěšená, jako ten první. Jeli jsme na druhou stranu areálu. A jednou to prostě přijít muselo. Nikdo mě neviděl a já do teď nevím jak se mi to povedlo. Jedu si v pohodě dolů. Zasekne se mi přední hrana. PADÁM. A najednou se mi zasekne zadní hrana (jak jsem se sakra otočila?) a já dopadnu přímo na zadek. Páteří mi projede prudká bolest. Ležím a nemůžu se hýbat. Přijíždí instruktor a musí mi pomoct vstát. Naštěstí to po chvilce jde a já dojíždím k lanovce. Vyjíždím nahoru a totálně mrtvá se vzdaluji si lehnout na terasu restaurace, kde ležím hodinu s bolestmi. Ve 12:00 přichází ostatní, obědváme a pak s klukama vyrážím znovu jezdit. No jasně, to bych nebyla já! :D Po návratu mažu nějakou mastí má ubohá záda, páč nemohu chodit.
TŘETÍ DEN
Ráno se probouzím s radostí, že bolest ustala. Opět nadšená vyrážím do hor. Jezdím celý den v pohodě. Ovšem po návratu do městečka se opět vrátila má nemohoucnost a já trpím až do večera.
ČTVRTÝ DEN
Kámoška se předchozí den proletěla. Vyletěla ze sjezdovky a vzala sebou hrozně těžkou tyč, která byla zaražená půl metru v zemi. Naštěstí dopadla do prašanu a nic moc se jí nestalo, ale mrtvá byla stejně jako já. A tak jsme jeli dolů jen 3x. Zbytek dne jsme odpočívali a papali, co nám náš batoh nadělil.
V tento den, také odjíždíme zpět domů. Naneštěstí jsem nějak záhadně chytila rýmu a tak se stávám na zbytek cesty kapesníčkářem. Nemluvě o tom, že když jsem kýchla, páteří mi projela příšerná bolest a já hned na to zakřičela bolestí. Asi si dokážete představit, výrazy ostatních.
Každopádně jsme dojeli v pohodě a já bych se druhý den (odpoledne, když jsem se probudila) vrátila zpět, ačkoliv jsem vypadala, jak po týdenní pařbě. :D
DOMA
A abych se už konečně dostala k tomu podstatnému. Následující den jsem šla k doktorovi, jelikož se rýma zhoršila a já začínala mít skoro teploty. No a zde to začíná. Doktorovi jsem se samozřejmě zmínila o bolestech zad a ten mě poslal do nemocnice na rentgen.
Sedím si v čekárně po rentgenu a najednou přijede doktor s tím pojízdným lehátkem a říká "slečno musíte si lehnout." Já samozřejmě vysmátá, jak doga, cože to po mě chce? Tak si lehám a furt se směji, protože na mě koukají lidi v čekárně, jak si lehám na lehátko a odjíždím na cétéčko. Nikdy jsem na tom dřív nebyla, ale kombinace s rýmou a věta "a teď nedýchejte" mi zůstane jako vzpomínka ještě dlouho. :D
No nakonec se ukázalo, že mám nalomený obratel, a že na další 3 měsíce budu muset mít korzet. To už mi moc do smíchu nebylo. A aby toho nebylo málo, tak můj korzet nevyhovoval a já musela zůstat v nemocnici do dalšího dne. Strašně happy s rýmou a teplotami. No a teď musím ležet 6 týdnů doma, flákám se, vstávám v 10:00, občas se kouknu do učebnice, aby se neřeklo, protože když vše vyjde tak budu mít jen 14 dní na doplnění všech známek a prací do školy. Práce s tuší v posteli by asi nebyla dobrá volba. A kostru lidského těla taky nemám doma. Ti co sledují můj snapchat (Canli27) tak ví. No a nevěřili by jste, jak těžký je napsat kvalitní článek v rovné ležící poloze (sedět mám totiž zakázáno.) Takže jsem ráda, že jsem ho konečně dopsala. Aspoň, že můžu s korzetem chodit, to je jediná záchrana za den. Jít na krátkou procházku, či jít pokecat chvilku s kámošema.
Chtěla bych poděkovat Viki za fotky (které přikládám) a videa, ze kterých jsem mohla vytvořit aspoň malou vzpomínku (také přikládám). Btw. taky za hledání lamy, kterou jsme nenašli. :(
Více fotek ZDE na mém instagramu.
PRVNÍ DEN
1. dubna jsem večer odjížděla do Rakouska. Natěšená jako nikdo. Cesta utekla a než jsem se nadála, tak jsem stála na svém milovaném snowboardu na nejvyšší sjezdovce a mohla svištět až dolů. Pro mě naprosto nejbožejší sport. Užívala jsem si, jak nejvíc si to dokážete představit. V 16:00 jsme odjížděli z hor, tím pošahaným krtkem dolů do městečka, kde jsme byli ubytovaní.
Další den jsem byla úplně stejně natěšená, jako ten první. Jeli jsme na druhou stranu areálu. A jednou to prostě přijít muselo. Nikdo mě neviděl a já do teď nevím jak se mi to povedlo. Jedu si v pohodě dolů. Zasekne se mi přední hrana. PADÁM. A najednou se mi zasekne zadní hrana (jak jsem se sakra otočila?) a já dopadnu přímo na zadek. Páteří mi projede prudká bolest. Ležím a nemůžu se hýbat. Přijíždí instruktor a musí mi pomoct vstát. Naštěstí to po chvilce jde a já dojíždím k lanovce. Vyjíždím nahoru a totálně mrtvá se vzdaluji si lehnout na terasu restaurace, kde ležím hodinu s bolestmi. Ve 12:00 přichází ostatní, obědváme a pak s klukama vyrážím znovu jezdit. No jasně, to bych nebyla já! :D Po návratu mažu nějakou mastí má ubohá záda, páč nemohu chodit.
TŘETÍ DEN
Ráno se probouzím s radostí, že bolest ustala. Opět nadšená vyrážím do hor. Jezdím celý den v pohodě. Ovšem po návratu do městečka se opět vrátila má nemohoucnost a já trpím až do večera.
ČTVRTÝ DEN
Kámoška se předchozí den proletěla. Vyletěla ze sjezdovky a vzala sebou hrozně těžkou tyč, která byla zaražená půl metru v zemi. Naštěstí dopadla do prašanu a nic moc se jí nestalo, ale mrtvá byla stejně jako já. A tak jsme jeli dolů jen 3x. Zbytek dne jsme odpočívali a papali, co nám náš batoh nadělil.
V tento den, také odjíždíme zpět domů. Naneštěstí jsem nějak záhadně chytila rýmu a tak se stávám na zbytek cesty kapesníčkářem. Nemluvě o tom, že když jsem kýchla, páteří mi projela příšerná bolest a já hned na to zakřičela bolestí. Asi si dokážete představit, výrazy ostatních.
Každopádně jsme dojeli v pohodě a já bych se druhý den (odpoledne, když jsem se probudila) vrátila zpět, ačkoliv jsem vypadala, jak po týdenní pařbě. :D
DOMA
A abych se už konečně dostala k tomu podstatnému. Následující den jsem šla k doktorovi, jelikož se rýma zhoršila a já začínala mít skoro teploty. No a zde to začíná. Doktorovi jsem se samozřejmě zmínila o bolestech zad a ten mě poslal do nemocnice na rentgen.
Sedím si v čekárně po rentgenu a najednou přijede doktor s tím pojízdným lehátkem a říká "slečno musíte si lehnout." Já samozřejmě vysmátá, jak doga, cože to po mě chce? Tak si lehám a furt se směji, protože na mě koukají lidi v čekárně, jak si lehám na lehátko a odjíždím na cétéčko. Nikdy jsem na tom dřív nebyla, ale kombinace s rýmou a věta "a teď nedýchejte" mi zůstane jako vzpomínka ještě dlouho. :D
No nakonec se ukázalo, že mám nalomený obratel, a že na další 3 měsíce budu muset mít korzet. To už mi moc do smíchu nebylo. A aby toho nebylo málo, tak můj korzet nevyhovoval a já musela zůstat v nemocnici do dalšího dne. Strašně happy s rýmou a teplotami. No a teď musím ležet 6 týdnů doma, flákám se, vstávám v 10:00, občas se kouknu do učebnice, aby se neřeklo, protože když vše vyjde tak budu mít jen 14 dní na doplnění všech známek a prací do školy. Práce s tuší v posteli by asi nebyla dobrá volba. A kostru lidského těla taky nemám doma. Ti co sledují můj snapchat (Canli27) tak ví. No a nevěřili by jste, jak těžký je napsat kvalitní článek v rovné ležící poloze (sedět mám totiž zakázáno.) Takže jsem ráda, že jsem ho konečně dopsala. Aspoň, že můžu s korzetem chodit, to je jediná záchrana za den. Jít na krátkou procházku, či jít pokecat chvilku s kámošema.
Chtěla bych poděkovat Viki za fotky (které přikládám) a videa, ze kterých jsem mohla vytvořit aspoň malou vzpomínku (také přikládám). Btw. taky za hledání lamy, kterou jsme nenašli. :(
Více fotek ZDE na mém instagramu.
Mějte se a smějte se :) Canli :)
Okomentovat
Děkuji všem za komentář, připomínku, názor nebo vaši podporu ♥