Jak jsem dostala kytici růží od neznámého chlapce

Dneska jsem zjistila, že jediné co mi dělá problém, je ráno vstát. To je podle mě ale ta nejpodstatnější část dne a já si s ní nějak nedokážu poradit. Zkrátka ležím a ležím, a mám tak špatnou náladu z toho, že už zase musím vstávat. Však mi přijde, jako kdybych spala jen hodinu. Achjo.

A pak vstanu. Trvá mi to většinou déle jak půl hodiny, ale když se konečně vykopu a najdu v sobě tu trochu síly - dám nohy na podlahu, postavím se, lehce se protáhnu, hodím na sebe chlupaté ponožky a jdu se omýt. Udělám si čaj, nějakou dobrou snídani a v tu chvíli už je mi fajn. Mám zase svou energii do nového dne a už pospíchám na autobus s hrnečkem v ruce odhodlána, že dnes bude dobrý den.

Takové ráno jsem měla i dnes. Lehce znechucena z věcí, které se staly včera a s myšlenkami, které bych neměla mít, jsem se překecávala, abych zvedla ten svůj zadek a šla si připravit snídani. Nakonec se mi to povedlo, i když dnes ráno to stálo opravdu hodně sil. Cestou autobusem se mi zadařilo mít lepší náladu a dokonce jsem si došla i do krámu pro smoothie, což se nestává moc často.

Už ráno jsem věděla, že dnes budu zkoušená ze dvou celkem obsáhlých témat z dějin výtvarné kultury, které mě bohužel přestaly jít od té doby, co máme novou učitelku, ale to odbíhám. Abych to zkrátila, tak tyto dvě zkoušení nedopadly vůbec dobře a já tím pádem měla né moc dobrou náladu.
Na to následovala písemka z technologie. Ta dopadla sice o něco lépe, ale i tak to mohlo být lepší.
Já tak byla lehce přejetá a po chvilce v autobuse jsem se odebrala do jiného světa hudby a spánku.

Přestupuji a dojíždím k nám do městečka. Musím vystoupit na jiné zastávce a dojít domů pěšky, což mi už nevadí, jelikož se můžu alespoň projít. Lehce šťastná, že tento týden už končí, docházím skoro domů. Když v tom na mě volá nějaký chlapec, jestli ho mohu vyfotit. Na zemi vedle něj leží velká kytice růží (nejdřív jsem se lekla, že tam dělá nějaký obřad, ale radši jsem to hned zavrhla). Odpovídám "No jasně" a jdu pomalu k němu. Vyfotím mu asi 54654862654655 fotek. Děkuje mi a já se otáčím, že už tedy půjdu, ale on volá "Počkej!" "Na, ta je pro tebe" a usmál se. Já překvapena událostmi, které se právě staly, jen odpovídám s úžasem "Fááákt? Tak děkujuu!" a s úsměvem odcházím.

Tenhle zajímavý sled událostí, který se stal, mi tak zvedl náladu, že jsem se po celý zbytek cesty měla úsměv od ucha k uchu a trochu jsem nechápala.
Každopádně to mělo své kouzlo. Pravděpodobně tu osobu už nikdy neuvidím a nikdy se nedozvím, proč chtěl na naší Panské skále fotku s obří kyticí růží. A líbí se mi to - ta nevědomost.
Teď nad tím mohu jen polemizovat a možná je dobře, že to nevím. Třeba za touto kyticí byla nejdříve špatná událost, ale díky dnešnímu odpoledni mi dokázala vykouzlit úsměv na rtech. A to se počítá! ♥

Nakonec chci poděkovat té neznámé osobě za zlepšení mého dne a říct vám, že i když se nám zdá, že máme špatný den, vždy nás může něco překvapit. Nejpravděpodobněji když to čekáme nejméně.

Nenamalovanec, ale šťastňák.

Mějte se a smějte :) Canli :)

Stalo se vám někdy něco nečekaného? :)
A nemáte nějaký osvědčený recept na to, jak se ráno rychle vykopat z postele?