Sponntání výlet do neznáma

Jsou dny... kdy se cítíme báječně, máme chuť všechny objímat, máme chuť chodit mezi lidi a máme chuť se tak nějak sdílet s lidmi.
A jsou také dny... kdy máme chuť se jen zachumlat do do deky, strčit hlavu pod polštář, nic nedělat a s nikým nemluvit. 

Ty druhé dny přichází a zase odchází stejně jako první, ale narozdíl od nich máme pocit, že jsou nekonečné. Neprožíváme je tak rádi. 

Několika takovými dny jsem si musela projít i já za poslední dobu. A opravdu to nebylo příjemné ani nic, co bych chtěla sdílet. Život je zkrátka horská dráha, na které sedíme všichni do jednoho.
Staly se věci, které ani teď nedokážu pochopit, ale bolest, která se nacházela uvnitř mě zmizela během jednoho úžasného výletu. 

Výletu, který mi připomněl, jak je život vlastně pomíjivý. 

Jak se věci dokážou zkomplikovat a zase zjednodušit, když se čas zastaví. 

Jak je nám vlastně jedno, co se děje, když jsme v té správné náladě.

Jak skvělí dokážou být lidé (i když jsou opilý).

Jak čistá může být radost z obyčejných věcí.

Jak moc mi chybělo točení s ohněm a světlem, které jsem během těch pár horších let, kdy bylo všechno vzhůru nohama, přestala dělat. (O tom vám povím jindy.) 

Jak jsem vlastně vděčná, za to jak jsem spontánní, protože bych nikdy nezažila tohle všechno, kdybych si řekla "no mě se nechce."

Bylo 14:31, kdy mi přišla zpráva "Co děláš?"

Odpovídám znuděně: "Sedím v autě" (V jiném městě s vyhlídkou akorát na obchoďák plný lidí, kterým musím projít a nakoupit)
Dostávám odpověď skoro hned: "Pojeď semnou na vystoupení do Varů"

Píšu: "A víš, že bych i jela!"

Čtu: "Vem si karimatku, spacák, peníze na jídlo, víc nepotřebujeme"

A bylo to! O 3 hodiny později jsem už seděla v buse, ve vlaku, přestupovala, přestupovala znovu a v 22:58 už jsem byla na nádraží v Karlových Varech. S klukem, se kterým jsem se vlastně předtím viděla jen jednou a on si mě ještě k tomu nepamatoval. Věděla jsem jen, že to není potencionální vrah a že je vlastně docela fajn, protože ho znám přes jiné lidi. To mi stačilo.

Vyrazili jsme vstříc noci na Tuning párty v Krásně, kde už proběhlo jeho vystoupení. I tak jsme tam točili znovu.

Už ve vlaku jsem dostala hroznou chuť na Mojito, ani nevím proč. Seznámila jsem se tam s jednou fajn holčinou, které jsem psala svůj blog do sms (pokud toto čte, tak ji zdravím!), tancovali jsme povídali a užívali a ona z ničeho nic "Nechceš Mojito?" Odpovídám ji, že u sebe nemám peníze a ona na to, že mě pozve. Asi díky vesmíre, magie zkrátka funguje sama. ♥

Nakonec jsme spali v autě, což mě skladné osobě nějak nevadilo.

Ráno nás probudil program moderátorů, kteří nejspíš dostali za úkol všechny dostat z aut co nejdřív.
Omrkli jsme areál. Úžasli nad některými vážně vymazlenými auty. A pak už jsme vyrazili vstříc dalšímu dobrodrůžu. 

A bylo to vážně dobrodrůžo, když jsem byla nucena vylézt v mega klouzajících Converskách příčnou stráň! Po spoustě úsměvu (protože když mi něco nejde nebo mě něco bolí, tak se směju) a nadávek jsem to s pomocí zvládla a stálo to za to! Do té doby než jsem si uvědomila, že mě čeká cesta dolů.. :D

Dorazili jsme na další akci alias BMX závody s názvem "Betonové peklo".

Tady jsme strávili zbytek dne. Točili. Snažili se sehnat jídlo ... neúspěšně... a když jsme sehnali aspoň pizzu, okradli nás o ní děti. To byl smutný příběh našich žaludků v tento den. 

Pak už jsme jen přespali a ráno se vyrazilo domů. 

Byl to skvělý víkend, plný skvělých pocitů. Dodal mi energii a odvahu, kterou jsem v poslední době ztrácela. Vesmír se nám snaží pomoct a proto, když cítíme, že něco zkrátka udělat musíme, tak to udělejme!!! A nepřemýšlejme tolik, ono z toho něco vzejde. Ať už to bude dobré či špatné. ♥

Mějte se a smějte se :) Canli :)